..Alelidé jsou takový zvláštní druh lidí, kteří ke všemu, s čím se setkají, mají nějaké „ale“, nějakou výhradu. Jejich řeč není „ano “ ani „ne „, nýbrž „ano, ale“ nebo „ne, ale“. Když jim řeknete, že 2×2 jsou čtyři, odpovědí vám pohotově s převahou: „Ano, ALE 2×3 je šest!“ Načež od vás odejdou s uspokojením, že se nedali a vaše tvrzení uvedli na správnou míru. Jak známo z mluvnice, „ale“ je spojka odporovací. Alelidé nepopírají, že 2×2=4, dají jenom najevo, že na tom tak moc nezáleží, a že jsou na světě důležitější fakta, například, že 2×3 je šest. Kdybyste před nimi vytáhli z vody tonoucí dítě, řeknou, že vaše jednání bylo sice správné, ale na lodi Prinzipessa utonulo tři sta osob a ty že nikdo z vody nevytáhl. Zkrátka nemůžete nic udělat, ani vyslovit, aby se na to nedalo pověsit nějaké „ale“.
Alelidé si vždycky vzpomenou na něco, co lze káravě vytknout jako nedostatek, neúplnost a špatné řešení! Toto zásadní „ale“ je povětšině nemocí intelektuálskou. Proto to intelektuálové prohrávají, jakmile jde o věci obecné, pro samé výhrady přestávají být schopni rozhodného ano nebo ne. Všechny pravdy jsou pro ně ověšeny samými „ale“, která je omezují. Proto se ve veřejném životě pravdy tak často ztrácejí a jsou nahrazovány něčím neskonale primitivnějším; totiž hesly. Alelidé prohrají všechno, čeho se dotknou; zůstane jim jenom jejich „ale“.
.:.
(In: Karel Čapek, O alelidech, Lidové noviny 30. 12. 1934, krátené)